Zásluhy v ekologické politice
Jakkoli opozice přímo nevládne a je pak těžké mluvit o nějakých zásluhách, přeci jen zkušenosti s vládní ČSSD máme, lze presentovat konkrétní postoje, srovnávat. Protože zásluhy jsou tématem, které potenciální voliče i politické konkurenty zajímají, dotaz k nim nemohl neminout stínového ministra Petržílka a čtenář nechť si udělá úsudek sám...
Z e-mailové komunikace (28.ledna 2009):
Pokud jde o mé zásluhy na poli ekologické politiky, vynechám popis svého působení ve funkci náměstka ministra životního prostředí, kde si snad mohu připsat kladné body v oblasti legislativy životního prostředí. Předpokládám, že čtenářům jde spíše o můj přínos v roli politika, než úředníka.
Pokud jde o priority českého předsednictví EU v oblasti životního prostředí, prosazuji abychom se plně soustředili na řešení problematiky klimatických změn. ČSSD si je plně vědoma, že letošní Kodaňský summit, který by měl dospět k Mezinárodní dohodě o řešení klimatických změn po roce 2012, má životní význam pro naši civilizaci. Globální oteplování postupuje rychleji, než klimatologové předpovídali a některé oblasti už to začínají pociťovat. Mezinárodní dohoda má nabídnout nástroje, jak tyto změny zabrzdit. Jedná se o klíčový celosvětový problém, jehož kladný výsledek závisí právě na postoji našeho předsednictví. EU vždy byla lídrem těchto jednání a doufám, že jím zůstane i tentokrát. Neúspěch kodaňských jednání by teoreticky znamenal, že nic se nepostaví růstu globálních teplot až o 7 stupňů Celsia do konce století, narůstajícímu počtu katastrof, nevratné změně klimatu, humanitární krizi, nedostatku vody. Toto riziko nelze podceňovat. Tomuto tématu věnujeme samostatnou rezoluci na XXXV. Sjezdu strany.
Byl jsem to právě já, kdo politiku udržitelného rozvoje naplno vrátil do politiky nejen ČSSD, ale i v době, kdy jsem byl ředitelem poradců premiéra, i do celostátní politiky. Za povšimnutí stojí, že se ani Strana zelených k udržitelnému rozvoji výslovně nehlásí. Ono totiž především nejde o zálohované PET láhve a o apriorní odmítání jádra, ale především o vyváženou politiku, která umožňuje ekonomický rozvoj a růst životní úrovně lidí v rámci objektivních limitů absorpčních a regeneračních schopností přírody. To vyžaduje celostní vnímání vztahu civilizace-příroda, které ostatním stranám našeho politického spektra chybí.
Právě jaderná energetika je příkladem zmíněného celostního vnímání. Není snadné nalézat řešení; jestliže ale
a) vím, že atomová energie je bezemisní zdroj, který se fakticky na zhoršování nejrizikovějšího globálního problému - klimatických změn téměř nepodílí,
b) jsem si zároveň vědom limitů přírodního potenciálu využití obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny u nás při dané úrovni technického poznání a
c) znám dopady prolomení limitů těžby uhlí, zejména dopady ekologické, ale i sociální ve vztahu k narůstající ceně emisních povolenek apod., nemohu jinak, než-li dát jaderné energetice zelenou, i přesto, že jsem si například vědom nedořešených otázek ve vztahu k jadernému odpadu. Není to ideální volba, ale za současných technologických možností jediná udržitelná. S vývojem nových technologií, možností a objevů se v čase bude možná vyvíjet i tento můj názor. Až například geologové zjistí, že v ČR je možné stavět výkonné geotermální elektrárny v dostatečném množství, bude vhodné vytvořit ekonomické podmínky pro jejich výstavbu. Až bude vyvinut reaktor IV. generace schopný využít jaderný odpad, budu k tomuto úspěchu vědcům gratulovat. Udržitelný rozvoj není dogma, ale evoluční proces.
Myslím si a prosazuji tezi, že energie z obnovitelných zdrojů je vedle úspor cestou, jak vyřešit stoupající poptávku a spotřebu po energiích. Jak jsem uvedl, využití obnovitelných zdrojů je závislé na dvou základních předpokladech. Prvním je přírodní potenciál dané lokality, resp. státu a druhým rychlost technologického pokroku v této oblasti. Obojí musí být splněno. Přestože například náklady na výrobu jedné kilowatthodiny větrné elektřiny od konce osmdesátých let klesly na méně než desetinu a komerční cena solárních fotovoltaických článků se ze 32 dolarů na každý watt instalovaného výkonu v roce 1979 propadla na 3 dolary v roce 2006, v ČR se do vyřešení problému s uchováváním elektřiny z těchto zdrojů bude jednat spíše o okrajové kapacity. Naopak z geotermální energie můžeme teoreticky zásobovat ČR v rozsahu až 1/2 spotřebovaného tepla a 1/3 spotřebované elektřiny, obdobný potenciál máme při využití biomasy tzv. technologiemi II. generace, které nekonkurují potravnímu řetězci člověka jako například líh ze třtiny, protože vyrábějí energii například z biologického komunálního odpadu. V těchto případech vše tedy závisí na tom, jak efektivně bude vláda podporovat vědu a aplikovaný výzkum. Bude-li tato podpora úspěšná, mají obnovitelné zdroje i u nás neskutečnou budoucnost.
Nevnímám se jako člověk, který se chopí problému jako výtahu k moci. Ekologii řada politiků chápe jen jako způsob, jak na sebe upozornit. Dokonce i ryze zelená strana, která je vládní stranou, je schopna rezignovat na své sliby (například na zavedení ekologické daňové reformy), jen proto, aby zůstala u moci. Pro mne je tento přístup nepochopitelný ve věcech principiálních, ke kterým udržitelnost patří. Snad mohu rozumět tomu, že politikům je bližší košile než kabát, tedy že raději budou řešit důsledky ekonomické krize, která je bezprostřední, než klimatické změny, které se projevují zatím jen lokálně. Já jsem ale přesvědčen, že obojí se musí skloubit. Příkladem je tzv. podpora nákupu nových vozů - proč ne, jestliže budou splňovat přísná ekologická kritéria, např. limit 120 g CO2/km.
Jsem upřímně rád, že jsem přispěl k tomu, že občané začali vnímat ČSSD jako zelenou stranu. Přes to, že jsou masírovány experty tipu Václava Klause, pro které je ekologie jen třešnička na dortu, veřejné mínění stále důrazněji akcentuje ekologické problémy. Důkazem toho je i stále vyšší ochota lidí třídit odpad (v některých ukazatelích jsme předběhli i Němce), připravenost občanů investovat do úsporných zařízení a spotřebičů a hlavně snaha voličů volit strany, které mají na jedné straně reálný a na druhé straně dobře propracovaný zelený program. ČSSD se stala stranou i středních vrstev a já nepochybuji o tom, že k tomu přispěl i právě důraz na řešení "zelených" problémů.
Myslím, že ČSSD přispívá k udržitelnému rozvoji tak, jak nejlépe ji opoziční role umožňuje. Především kritizuje vládu, jestliže se chová k životnímu prostředí macešky. Stačí si v této souvislosti vyhledat mé tiskové zprávy a prohlášení, popř. blog (viz www.petrzilek.cz). Krom toho předkládáme řadu legislativních iniciativ, namátkou pozměňovací návrhy k zákonu o ekologické újmě, zákon o podpoře využívání tepla z obnovitelných zdrojů, návrh, který měl omezit produkci skleníkových plynů o 50% do roku 2050 a další. Bohužel většina z těchto věcí Parlamentem neprošla. Poctivě se proto připravujeme na převzetí moci, pokud nám dají voliči svůj hlas. V oblasti ochrany životního prostředí máme zpracovanou novou, řekl bych téměř revoluční, lesnickou politiku, v přípravě je vodní politika, oranžová kniha endogenní politiky udržitelného rozvoje. Další množství předloh, včetně těch legislativních, zpracováváme do "šuplíku", ze kterého je při první příležitosti vyjmeme. Politika udržitelného rozvoje je naším prioritním programovým cílem.
(stínový ministr životního prostředí za ČSSD)