Udržitelný rozvoj - Petr Petržílek
Petr Petržílek (2011): Udržitelný rozvoj - doktrína sociálně demokratického hnutí v 21. století: AK Petržílek.
Jde o publikaci (196 stran), kterou v letošním roce vydal Petr Petržílek - bývalý garant oblasti životního prostředí ČSSD a vizionář udržitelného rozvoje (viz též homepage). Publikaci bylo možné získat na 36. Sjezdu ČSSD, ale přes autora a jeho blízké se k ní lze dostat doposud. Formou předmluvy publikaci zhodnotil Vladimír Špidla:
Následující text je prvním komplexním pokusem o syntézu sociálně demokratického myšlení a koncepci trvale udržitelného rozvoje. S chutí a pozorností jsem jej přečetl. Řada jeho myšlenek je pro mě objevná. S řadou bych s chutí polemizoval a jistě někdy později polemizovat budu. Rád bych vytkl některé z obou skupin, které mě zvláště zaujaly.
Oceňuji odmítnutí ekonomického redukcionalismu člověka jako bytost řídící se jednoduchou kalkulací, člověka, kterého můžeme ovládat úrokovou sazbou. Důsledné promyšlení toho, čemu říká autor pluralita člověka, která zahrnuje i hlubinné stranscendetální a citové složky je cesta, kterou bychom se měli vydat: Ekonomický redukcionalismus nemůže vysvětlit většinu lidských rozhodnutí ani většinu zakladatelských lidských činů. Člověka nelze redukovat na jeho přímou užitečnost, posuzovat jej na způsob domácího zvířete pouze z hlediska jeho užitečnosti a využitelnosti. Přijetí tohoto postoje by nás vedlo k dehumanizaci společnosti. To je nebezpečí, proti kterému ani naše hnutí není zcela imunní. Až příliš často jsme ochotni naslouchat úvahám o sockách a sociálně nepřizpůsobivých, což je mimochodem pojem originálně hojně užívaný v argumentaci německého fašismu.
Stejně tak důležité je zamyšlení nad svobodou, opět odmítající její úzce ekonomické pojetí ve smyslu svobody umožňující bez zábran vydělávání peněz a zajištující majetek.
Analýza polistopadového vývoje mě vede paralele s pobělohorskou dobou. Nově vznikající elity považovaly svoji zemi za jistou formu válečné kořisti a neuvažovaly zájem země za zájem svůj. Dodal bych ještě, že kuponová privatizace byla gigantickou spekulací na pokles, která umožnila zmocnit se skrytě většiny národního majetku. Ve výhodě byli ti, kteří na jejím začátku již měli jistý kapitál a informace z pozadí. Výstižná Analýza kleptokracie ukazuje po mém soudu Václava Klause jako poučeného marxistu, který využil poznatků z prvotní akumulace kapitálu, jak jí popsal Marx a obratně jí uplatni v našich poměrech.
Úvahy o státu a o povinnosti sociální demokracie znovu promyslet jeho roli se dotýkají velmi podstatných prvků naší politiky. Zvlaště je to důležité v situaci globalizovaného světa, kde státy zejména naší velikosti mají jen málo možností účinně jednat.
Velmi důležité jsou úvahy o věrohodnosti veřejné administrativy. Neboť demokracie je založena na věrohodnosti svých elit. Pokud se statnou korumpovatelnými, končí demokracie.
Přihlášení se k podnikání jako k tvůrčí činnosti - pokud je ovšem podřízena obecnému zájmu - je pohledem, který bude nutně v dalších úvahách prohloubit. Otázka demokratizace ekonomiky ještě vyžaduje další promyšlení, jak svého času prohlásil Václav Bělohradský: "Člověk nemůže být svobodný podle ústavy a otrokem podle pracovní smlouvy."
Oblast, ve které se úvahy autora vydávají do pro sociálnědemokratické hnutí dosud neprozkoumaného světa, je koncepce netržní práce. Je evidentní, že prací není jenom to, co je ryzí tržní komoditou a že tržní práce v užším slova smyslu je produktem kapitalismu. Po většinu historie lidé nepracovali, nýbrž se v potu tváře živili na svých malých agrárních ostrovech. To v daleko větší míře než si uvědomuje, platí v současné době. Kolik práce se musí udělat neformálně, aby se život posunul do dalšího dne. Proto je mimořádně cenné, že se myšlenky o netržní práci se v textu objevily. Myslím, že to bude výrazným zdrojem pro obohacení našich úvah o politice zaměstnanosti. Podstatným závěrem je, že koncept netržní práce nelze uplatnit ve společnosti extrémně nízkých daní: je na nás nebát se přihlásit k větší míře přerozdělení.
Za mimořádně originální a v našich poměrech až vizionářské považuji úvahu o právní subjektivitě přírody. Je to zásadní krok od antropocentrismu k biocentrismu, k solidaritě se životem samým. Je to logický krok na cestě k hledání moderní levice, na cestě k odmítnutí komodifikace světa. Pravděpodobně je to i zásadní podmínka k dosažení trvale udržitelného rozvoje. K přechodu od kvantitavního růstu, který měříme procenty HDP, kde i letadlová loď je jeho pozitivní součástí ke kvalitativnímu rozvoji, jehož hlavními prvky jsou udržitelnost života a lidské štěstí. Tento přechod bude v každém případě vyžadovat zvládnutí mnoha sociálních problémů. Pokud je nevezmeme v úvahu, nebudeme úspěšní. Je radikální reformou společenských poměrů: je to ona Masarykova revoluce myslí a srdci. Právě syntéza sociálních a ekologických prvků je významnou součástí mise sociální demokracie.
Pokus o tuto velkou syntézu mezi sociální demokracií a ekologickým myšlením, jakkoliv mnohdy neúplný a nedůsledný, je skutečně potřebným krokem. Jsem si jistý, že na cestu naznačenou autorem se postupně vydáme. Bude nás to stát mnoho úsilí a hledání ale myslím, že to je v zásadě jedna z mála cest, která dá lidské společnosti budoucnost alespoň na několik příštích generaci.
Tato kniha je pozvánkou ke společné expedici. Doufám, že mnohý z nás ji přijme.
Praha, únor 2011
Vladimír Špidla
